Blog ze života lektora angličtiny? Proč?

Na terase s výhledem na řeku píšu dnes první článek svého nového blogu ze života lektora angličtiny. Před měsícem bych to považovala za nesmysl. Proč jako? K čemu to? Učím v komerční sféře angličtinu už patnáct let. Tak o co jde? Jenže každý den je nový a přináší nové nápady.

Jsou lidé, kteří takzvaně NIC NEVYMÝŠLÍ. V mládí se něčemu naučili a posléze začali chodit do práce. Není důležité, jestli ji dělají rádi nebo tolik ne. Každopádně chodí do kanceláře nebo jinam každý den, po práci se věnují koníčkům, možná koukají na televizi, luští křížovky, zahradničí, chodí běhat nebo lepí letadýlka, to je jedno. Každopádně jejich život plyne a oni jsou nebo nejsou víceméně spokojení.

Pak existují lidí, kteří NEUSTÁLE něco VYMÝŠLÍ.  Platí pro ně v podstatě to samé, co pro nevymýšleče, ale oni nemají stání. Je stále co vymýšlet, co se učit, s čím začínat a na čem pracovat. Zapojují se do mnohých projektů nebo akcí, strkají peníze do všemožných kurzů,  věnují čas i energii získávání nových dovedností.

Nechci podceňovat váš intelekt, ale patrně tušíte, že patřím do té druhé skupiny. Ve svém raném mládí jsem si toho nejprve nevšimla, ale když mi bylo asi dvacet let a byli jsme s naší bandou kamarádů na výletě. Zmínila jsem se btw., že jsem se rozhodla začít to a to studovat – už nevím, co přesně. Jedna kamarádka byla téměř rozhořčená, divila se, kroutila hlavou a říkala: Proč zase? Proč musíš pořád něco vymýšlet? Něco dalšího studovat? Chtěla tím patrně říct ( ale neřekla) – ( seď doma na zadku, buď ráda, že seš a NIC NEVYMEJŠLEJ) A to netušila, co jsem si navymýšlela za dalších dvacet let….

Znám dost lidí z té první skupiny, jsou to mí kamarádi, a dost lidí z té druhé skupiny a to jsou taky mí kamarádi. Všechny mám ráda. Např. můj muž je z jedničky, já jsem z dvojky. Není mi deset let, už sama sebe malinko za ty léta znám, takže nemá cenu se svému naturelu vzpouzet. Je to prostě tak.

Ke svému životu prostě potřebuji stále se něco nového učit, něco nového vymýšlet, potkávat nové lidi, mít nové nápady a zažívat nová setkání. Každý v životě utrácí peníze za něco jiného a každý tráví čas jinak.

Nejvíc mě na tom baví fakt, když mě napadne nový projekt nebo jakákoli nová věc, tak si vybavím zhruba týden předtím sama sebe, jak se zapřísahám, že už nebudu nic vymýšlet, uklidím se, budu koukat do zelenýho, více odpočívat a tak. Ale žárovka se rozsvítí, často nečekaně a bez předchozího upozornění a já si řeknu, jooo, super, jdu do toho a moje rozechvění nezná mezí, energie proudí jak divá a jede to.

Nebudu vás unavovat vším, do čeho jsem se za svůj život pustila, studovala a učila se. Jen něco málo k dnešku.

V současné době kromě tohoto učitelského blogerského miminka píšu více než rok ( a moc ráda ) blog Na vlně první republiky, který je (nejen) o zajímavých projektech a inspirativních lidech, kteří svou prací na kvalitu produktů a poctivost práce doby první republiky navazují.

Co mě živí už mnoho let je výuka angličtiny v komerční sféře – z 90% učím firmy, ale mám i lidi z lidu. Učím patnáct let a co je zajímavé, že tu práci mám pořád moc ráda. Asi rok před karanténou jsem si myslela, že budu pomalu tuto profesi opouštět ( byla to spíše prevence před tím, co jsem už několikrát za svůj lektorský život viděla – lektora vyhořelého, unaveného, nenávidícího svou práci). Můj dlouhodobý plán byl, že si nechám si tak 30% jejího současného objemu a budu chtít pomalinku přešaltovat na něco jiného. Karanténa a nemožnost dělat svou práci lektora mi ukázala, že i po těch letech tu práci miluju a jen tak s ní neskončím. Není proč.

Život zkrátka bez varování přinese i to, že zapřisáhlý nepsavec, který ve škole měl ze slohu nejlepší známku trojku, píše dva blogy.

Pokud se budete chtít podělit o svůj názor studenta, rodiče nebo lektora, jen do toho. Můžete psát, sdílet i komentovat na Facebooku. Těším se na vás.

Klára💗